Let’s finish the construction of the St. Vitus Cathedral, the symbol of the Czech Republic.

The New Organ Play video Adopt a pipe

News / Records from the Chronicle

27/10/2019

Reportáž z varhanářské dílny

Ikonický Gaudího chrám Sagrada Família nebo památné opatství Montserrat navštívili čeští poutníci, kteří ale přijeli do Katalánska především za novými varhanami určenými pro pražskou katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Režie J. Vávra

22/10/2019

Svatovítské varhany poprvé zahrály

V pondělí 14. října došlo k historickému okamžiku – poprvé se rozezněly nové svatovítské varhany, na které se ve veřejné sbírce složil celý národ. Více než stovka největších dárců a další významní hosté si poslechli premiérový koncert nového nástroje. Stalo se tak ve španělském El Papiol v dílně Gerharda Grenzinga, kde se nástroj právě dokončuje.

19/09/2019

Sledujte s námi třetí ročník Koncertu pro svatovítské varhany

Zveme vás všechny spolu s Českou televizí a Akademií klasické hudby ke sledování již třetího ročníku benefičního koncertu pro svatovítské varhany. Koncert se uskuteční 27. října v předvečer Dne vzniku samostatného československého státu. Letošní ročník benefičního koncertu je poslední před samotným slavnostním rozezněním nových varhan. Během koncertu zazní úryvek z kolaudačního koncertu, kdy varhany poprvé zazní ve varhanářské dílně.

Více informací naleznete uvnitř článku.

16/08/2019

Podívejte se dovnitř svatovítských varhan

Práce na svatovítských varhanách intenzivně pokračují. Ze španělské dílny pana Gerharda Grenzinga přišly aktuální fotografie probíhajících prací a je to pro nás všechny jedinečná možnost, jak nahlédnout pod pokličku připravovanému dílu a přímo do srdce našeho společného královského nástroje.

The New Instrument

It would be difficult to find a structure in our country, which could be the equal of the cathedral of St. Vitus. It is a spiritual institution that shapes our relationship with the Creator. It is the first basilica in the country. Moreover, while it may be seen as a visual textbook of Christianity, at the same time it is at the crossroads of our history, where decisions were made about historical outcomes in our land. It is one of the greatest works of art in our country, which in a minute space, concentrates many artistic stages in many contexts. The cathedral is a visual witness to past events and helped to shape our own identity. It is also, however, a living organism, which evolved over half a millennium and even today is still not complete.

It is hard to imagine Prague today without the silhouette of the cathedral. And yet, this silhouette actually looked quite different until recent times. Half of the building (the nave) was missing and was not completed till 1929. The Metropolitan Church is such monumental work, that it will probably never be absolutely completed. Nevertheless, something very significant is missing to this day because, at the completion of construction, there were insufficient funds to install a new organ in the western choir loft of the cathedral. Several attempts have been made; all have been unsuccessful. Finally, today we have a new opportunity. It is up to us to in a time of peace and freedom to fulfill the legacy of our predecessors, in particular, that of the father of the nation, Charles IV and to ‘complete’ the cathedral.

The organ, because of its magnificence, is called the ‘king of instruments’. But is not the instrument of earthly kings for the organ speaks in the voice of God that sometimes gently whispers and infuses our soul with peaceful joy and at other times roars and thunders, sending shivers up our spine. The beauty of the organ lies in the fact that in spite of its monumentality it fulfills the word of Him who did not come to be served, but to serve. Anyone who listens to the music of the organ, is taught humility. It leads one to the art of listening and of harmonizing one’s relationship with his neighbor through singing and prayer. The organ leads us to a more genuine relationship not only with God, but also with our neighbor. For this reason, we want to work together to contribute to the glory of God, to the renown of St. Vitus Cathedral and to the further evolution of the famous musical traditions of our nation.

Dominik Duka OP, Cardinal Archbishop of Prague

An Organ for the Cathedral

The idea of the building of a new organ never disappeared completely: it repeatedly re-emerged, only to be postponed to more favourable times as a result of adverse society-wide events of the war years and also due to the post-war conditions.

The New Instrument

A new instrument may be regarded as a testimony to the capabilities, experience and knowledge of the present generation as well as acting as a legacy to future generations.

The builder of the new organ

The organ building company of Gerhard Grenzing is one of the most experienced companies in this field: it has successfully completed 220 restoration and building projects across continents.

Let’s finish the work of our ancestors. Let’s finish the building of the St. Vitus Cathedral, the symbol of the Czech Republic. The cathedral is missing a dignified voice. Support the building of its organ.
The St. Vitus Organ

Sponsorship / Support

90%

To this day, we’ve successfully raised: 78,836,673 CZK

Thank you!

The Old Organ

The Current Organ
HISTORY OF PIPE ORGANS IN THE CATHEDRAL
WHAT IS THE PIPE ORGAN

The Fund

The St. Vitus Organ Fund was established in accordance with Act No. 227/1997 Sb. by its registration into the fund registry administered by the Municipal Court in Prague, file ref. N 1123, on 19 March 2014.

The registration number of the fund is 02794471.

The bank account of the fund is 2109930876/2700.

Registered office: Hradčanské náměstí 56/16, 119 02 Prague 1 – Hradčany

Purpose of the fund: acquisition of a new representative organ for the St. Vitus Cathedral

 

Contact:

ICLic. Mgr. Ondřej Pavek
Chairman of the Managing Board of the St. Vitus Organ Fund
e-mail: pavek@svatovitskevarhany.com
phone: + 420 603 235 606

František Falta
Coordinator of the Organ for the Cathedral project
e-mail: Frantisek.Falta@apha.cz
phone: +420 733 164 063

 

Members of the Managing Board:

ICLic. Mgr. Ondřej Pávek
Prof. JUDr. Jan Kříž
JUDr. Pavel Müller
Ing. Robert Kolář
Mgr. Vojtěch Mátl

 

Members of the Supervisory Board:

ThLic. Ing. Zdenek Wasserbauer Th.D.
Ing. MgA. Pavel Farský
Mgr. Jakub Skřejpek
Drahoslav Chudoba
Ing. Arch. Marek Štěpán

Contacts

Media inquiries:

Hedvika Čepelová
Project press agent
e-mail: hedvika.cepelova@amic.cz
telefon: +420 731 072 634

Contact for others parties involved in the Organ for the Cathedral project:

Vojtěch Mátl
Vice-chairman of the Supervisory Board
e-mail: vojtech.matl@apha.cz
telefon: +420 737 215 326

Jakub Skřejpek
Bohemian Heritage Fund
e-mail: skrejpek@bohemianheritage.cz

18/03/2019

Rozhovor s designérem Peterem Olahem

Splnil se mu dětský sen! Vymýšlet podobu automobilů. Od malička si je kreslil každý den. Dnes je součástí designerského týmu Škoda Auto. S ním se dostal k úkolu, který ho učiní nesmrtelným: k designu svatovítských varhan.

S Peterem Olahem (1977) jsme se sešli v showroomu designérského studia Lasvit v pražských Holešovicích.

Peter pro ně navrhuje skleněné kolekce. Ale k Lasvitu a sklu se ještě dostaneme.

 

Jak začíná příběh o vás a svatovítských varhanách?

Je to příběh dost komplikovaný. Pracuji jako automobilový designér pro Škoda Auto, kde jsem začínal už v době studií. Již na střední škole jsem se věnoval grafice, pak průmyslovému designu na fakultě architektury. Už během vysoké školy jsem měl i svoje vlastní studio, kde vznikal především produktový design s přesahem do reklamní branže, grafický design nebo celá firemní identita.

 

S čím jste tehdy například měl úspěch?

Třeba s digitálním komunikátorem – to byl takový předchůdce dnešních smartphonů. Začali jsme na něm pracovat asi v roce 1999. Rozměrově byl větší než mobil a používal se na telefonování, připojení k internetu, posílání mailů, navigaci GPS. Tehdy byla taková komplexní zařízení velmi drahá, neprodávala se osobním uživatelům, ale jen do firem – spedičních a dopravních, byla určena pro celní správu, armádu. Komunikátor se normálně vyráběl, jako první měl i barevný dotykový displej. Bylo to unikátní a oceňované zařízení – v Americe se přes ně třeba komunikovaly elektronické volby. Získal Slovenskou národní cenu za design a pak mezinárodní ICSID.

 

Uspěl jste velmi mladý. Bylo snadné se rozhodnout pro další cestu?

Já jsem vždycky snil o tom, že budu automobilový designér, ale v roce 2000 jsem vnímal, co mi stojí v cestě. Nebyli jsme v Evropské unii, byl problém vycestovat a pracovat v zahraničí a v kombinaci s tím, že jsem měl rozběhnuté svoje studio a vlastní práci, přemýšlel jsem spíš nad tím, jaký bude plán B. Říkal jsem si, že pokud bych měl zůstat na Slovensku, tak zvolím architekturu, také oba moji sourozenci jsou architekti. Po ukončení bakaláře jsem šel na inženýrské studium na dva roky a přihlásil jsem se na interiérovou architekturu, kterou jsem také vystudoval. Ale paradoxně hned po přihlášení – což se úplně nesetkalo s pochopením profesorů, kteří viděli moje směřování spíš v oblasti průmyslového designu – jsem dostal nabídku na stáž ze Škoda Auto na základě mého vítězství v jedné studentské soutěži. Sice nastalo komplikované vysvětlování, že proč chci jít dělat automobilový design, když jsem na architektuře. Nakonec se to ale podařilo pěkně skloubit.

 

To se vám tedy splnil sen…

To se mi splnil sen a možná se mi splnil i sen mého otce, protože můj otec také toužil být automobilovým designérem, ale tehdy se to na Slovensku nedalo studovat ani dělat. Tehdejší československá Škodovka zaměstnávala spíš konstruktéry. Otec nakonec studoval elektrotechniku, ale ve volném čase si stále kreslil auta. Já jsem je odmalička kreslil s ním, měli jsme takovou dohodu, že on se mnou musel každý večer ta auta kreslit, já jsem si je pak přes den vybarvoval. A když jsem to pokazil, tak jsem plakal a večer jsme museli předkreslovat další a další…

 

A ve Škodovce na vás tedy čekala skutečná příležitost?

Ano, když jsem se dostal do jejich profesionálního design studia, byl to obrovský zážitek. Absolvoval jsem půlroční stáž, vrátil se na školu a rychle jsem dodělával projekty, abych dohonil architektonické studium. Ale velmi brzy jsem dostal nabídku na diplomovou práci pro Škoda Auto. Jak ale obhájit, že na architektuře dělám jako diplomku auto? Nakonec jsem to šalamounsky vymyslel a to řešení mě dovedlo k tomu, co dělám dodnes: rozhodl jsem se, že nebudu dělat exteriér automobilu, ale že udělám interiér a budu se věnovat interiérům luxusních limuzín. Budu koncipovat velkoprostor automobilu jako architekturu na kolech, jako obývací pokoj, který je mobilní.

 

Vás ale původně zajímal víc exteriér aut?

Jsem opravdu velký fanoušek aut odjakživa, snil jsem o nich jako takových ještě v době, když jsem skončil diplomku. Dostal jsem se ke všemu – chvilku dělal i pro německý Ford a tam jsem pracoval na exteriérových studiích. Tam jsem se dostal zase prostřednictvím jedné studentské soutěže, která se týkala konceptu automobilu budoucnosti. Na exteriéru jsem však měl možnost pracovat i v prvních letech u Škodovky. Tehdy bylo všechno pro designéry ještě velmi volné.

 

Konečně jste pracoval v zahraničí. Proč jste tam nezůstal?

Po škole jsem se musel rozhodovat, kde budu pracovat. Tím že jsem už během studia navázal kontakty s různými firmami, tak nakonec bylo rozhodování poměrně jednoduché. Měl jsem nabídku na Slovensku od firmy, s kterou jsme vyvíjeli komunikátory, nebo jsem mohl zůstat v tom, co jsem dělal sám za sebe, a dostal jsem rovněž nabídku od Fordu a ze Škodovky. Zvažoval jsem, jestli se chci věnovat různým projektům, nebo svému velkému snu – automobilovému designu. To bylo těžké rozhodování, ale snění toho snu zvítězilo, takže jsem v roce 2002 nastoupil do Mladé Boleslavi. Znal jsem kolektiv i atmosféru; tehdy studio rostlo, Škoda byla v situaci, kdy přibývaly modelové řady, skutečně tam bylo hodně zajímavé práce, vlastně jsme tu značku tvořili. Protože Škodovka je pro každého, ať je Čech nebo Slovák – já si připadám jako Čechoslovák –, ta naše domácí značka.

 

Kariéra byla nastartovaná. Co se dělo dál?

Prvních šest let jsem dělal exteriéry i interiéry a potom jsem dostal možnost se přesunout do koncernového studia do německé Postupimi u Berlína. To se zabývalo strategiemi koncernu týkajících se značek. Škoda patří do koncernu Volkswagen, kam patří mnoho dalších – Seat, Audi, Bentley, Lamborghini, Porsche, Ducati… Každá značka hovoří k jiné cílové skupině a právě to se v té době řešilo. Úžasná práce: jeden den jsem skicoval pro Audi, další den pro Volkswagen, další den pro Lamborghini, takže opravdu skvělý zážitek. V té době jsem si začal dělat doktorát (v Ústavu designu na Fakultě architektury Slovenské technické univerzity, pozn. red.) a rozhodl jsem se věnovat právě firemním identitám nebo identitám značek v rámci koncernu. A se školou jsem stále v kontaktu, spolupracujeme na různých projektech. Škola začala být otevřená, vnímat design nově i z pohledu marketingu s přesahem do firemní identity. Teď se snažíme školu posunout do éry digitalizace, kdy je za design považovaný i digitální výstup.

 

Ve Škoda Auto působíte stále interně na plný úvazek?

Ano a to je pro mě to nejdůležitější. Na druhé straně – nedokážu být bez toho, abych nedělal nic jiného. Nikdy jsem se nedokázal koncentrovat jen na automobilový design. Někteří lidé odpočívají tím, že si čtou nebo malují, já se věnuji „jinému“ designu. Například designu skla – od nápojových sad přes svítidla, možná skleněný nábytek – nebo i hodinkám.

 

Náš příběh začíná gradovat. Co vás láká na skle?

Když jsem přišel do Čech, dostal jsem se ke sklu relativně brzo. Přemýšlel jsem, co bych mohl dělat a sklo mi z toho vyplynulo jako přirozený materiál, který je typický pro Českou republiku, a společně s německým kolegou Larsem Kemperem jsme začali tvořit nápojové sady, vázy a další artefakty. Hrozně rád pracuji s dalšími lidmi kolem sebe, ne jen individuálně. A Lars se také bude podílet na zpracování skleněných elementů pro svatovítské varhany.

 

Jak jste se k projektu varhan vlastně dostal?

Při své práci automobilového designéra hledám stále takové úniky, rád se věnuji menším prestižním projektům, kterých ale nemůže být moc, protože jsem zaměstnaný na plný úvazek v Mladé Boleslavi. Buď dělám jen tak něco pro radost, nebo když jde o komerční projekty, tak si je vybírám. S bratrem navíc spolupracuji i na interiérech. To všechno byla východiska, která mě přesvědčila, když jsem dostal nabídku pracovat na designu varhan, že to mám zkusit. Že to je něco, co bych rád vyzkoušel a zároveň se na to cítím kompetentní. A sehrál v tom roli fakt, že Škoda Auto je generálním partnerem svatovítské nadace a národní sbírky na realizaci varhan. Naše studio bylo vyzváno, aby se také zapojilo do soutěže a představilo svoje návrhy. Měl jsem velký zájem na tom participovat, ale musím dodat, že varhany jsou velmi komplexní věc a se mnou se na práci podílejí i další designéři a skláři, také nesmíme zapomenout na další odborníky, jako jsou varhanáři, konstruktéři, budeme potřebovat všechny věci konzultovat se statiky, s památkáři, ten tým realizátorů je velký.

 

Se svým návrhem jste se vydali na cestu experimentu. Žádné podobné zkušenosti s takovou realizací neexistují. Jaké technické problémy například řešíte?

Jsme na začátku, takže máme první návrhy, s nimiž jsme vstupovali do soutěže, a byly i zveřejněné. Je důležité si uvědomit vztah nového nástroje vůči katedrále. Ta má neuvěřitelnou historii, množství hodnotných artefaktů, nasbíraných během staletí a my je máme doplnit. Chceme na jedné straně něco současného, na druhé nechceme vytvořit objekt, který by nedokázal korespondovat s prostředím. Když jsme začínali, měli jsme obrovské množství nápadů, ale relativně brzy mi bylo jasné, že ideální design bude „žádný“ design. Rozhodli jsme se potlačit samotnou skříň varhan – když dneska přijdete do kostela, varhany jsou většinou v nějaké monumentální dřevěné skříni. Šli jsme úplně jinou cestou: na skříň zapomenout a vytáhnout jen prospektové píšťaly a volně je zavěsit do vzduchu. Tak prospektové píšťaly doplňují rytmus jednotlivých sloupů a kleneb a respektují jednu z dominant katedrály – rozetové okno. Působí jako by levitovaly a to je možná jedna z těch velkých technických výzev, protože existuje velmi málo nástrojů, kde jsou píšťaly jen zavěšené. Je nutné do nich přivádět vzduch ze strany, je to komplikované technické řešení.

 

Technickou stránku ale řeší varhanářská firma ve Španělsku. Jak se jim líbí váš design?

Musím říct, že jsem rád, že firma pana Grenzinga, kde se varhany vyrábí, se k návrhu postavila velmi pozitivně. Je to velká výzva i pro ně a Grenzing je zkušený varhanář, má za sebou řadu projektů a myslím si, že tento projekt pro něj znamená zásadní úkol. Moje obavy z toho, že nepřijme moderní design, byly zbytečné, našli jsme společnou řeč.

 

Přibližte nám, jak chcete vytvořit levitující píšťaly. Zatím veřejnost viděla jen vizualizaci a je dost těžké si představit realitu.

Zabýváme se několika složitými úkoly. Volně zavěšené píšťaly jsou jedna věc, druhá je práce na křišťálových elementech mezi nimi, které byly inspirovány zimním pohledem na Panskou skálu. Ta se skládá z vertikálních útvarů podobných varhanám, mezi nimiž zamrzá stékající voda. Chceme vytvořit křišťálové varhany – kde jinde než v Československu. Dělali jsme si rešerše a nevíme o žádném podobném pokusu kombinovat píšťaly se sklem. Vymýšlíme, jak skleněné elementy upevnit, ale řešíme i jejich vibrace, nasvícení… Kovové píšťaly se budou střídat v nepravidelném rytmu se skleněnými elementy stejně jako na skále. Ze skleněných prvků by mělo vycházet světlo a odrážet se v cínových píšťalách.

 

V jaké fázi jsou návrhy na nasvícení varhan respektive prospektových píšťal a skla?

Představujeme si, že bychom chtěli, aby varhany skutečně žily. Přáli bychom si dynamické animované světlo – a teď si to ale nepředstavujme jako diskotéku, nechceme, aby varhany blikaly, aby dramaticky střídaly barvy, ale spíš se pokusíme animovat hudbu nástroje. Záměrem je, aby vznikla interakce světla s hudbou, aby varhany ožily. Dýchaly. Ve chvíli kdy nebudou hrát, můžou jen staticky svítit nebo v určitých chvílích i zhasnout. Okolo svícení probíhá velká diskuse, protože katedrála používá velice tradiční, analogové principy a při svícení se používá jen bílé světlo.

 

Rozetové okno ale vytváří i barevné světlo.

To ano, ale tím analogovým způsobem. Památková ochrana se snaží zachovat katedrálu co nejvíc v původním stavu a to je právě věc diskuse. Nakolik má být nástroj moderní – pokud myslíme na budoucnost, měli bychom využít všech současných technologií. Na druhé straně musíme k tomu prostoru přistupovat s velkým respektem. Takže v určitých momentech není na místě, aby nasvícení bylo dynamické, například v časech bohoslužby by mělo být statické, v době koncertu by měla být naopak pozornost upoutána k varhaníkovi a varhanám. Existuje spousta možností a my bychom si teď neměli zavřít dveře a říct, že bude to jen tak a tak.

 

Kdo bude mít poslední slovo?

Chrám svatého Víta je nejdůležitější památka a proto se k ní vyjadřují všichni. Částečně do toho mluví památkáři, částečně do toho mluví statici, Správa Pražského hradu, církev – skutečně musí dojít ke konsenzu. Varhany nejsou dílem, které by tu po mně mělo zůstat, to jsou naše společné varhany a dlouho tam budou, a proto musíme být všichni spokojení. Cítit, že varhany jsou naše, to je správná cesta při všech diskusích, všechny názory jsou legitimní. Měl jsem obavy z památkářů, ale jejich nejdůležitějším požadavkem bylo nezakrývat rozetu a to jsme naplnili, což v některých dalších návrzích nebylo splněno. Síla našeho návrhu je, že respektuje katedrálu jako takovou a snaží se navázat na tradici v moderní formě. Pan Grenzing je starší pán a jeho předchozí práce jsou víceméně konzervativní, ale musím říct, že se pro náš návrh nadchnul a spolupráce je velmi dobrá.

 

Jako spolupracujícího designéra vás uvádí na svých stránkách přední designérské studio zaměřené na sklo Lasvit. Budete s nimi realizovat i návrh pro varhany?

Jednáme o tom. Volba Lasvitu vychází z toho, že jako jediná firma v Čechách se zabývá tak velkými skleněnými instalacemi a projekty, má zkušenosti i kvalitu a je progresivní, nebojí se experimentovat. Tento projekt bude náročný právě z pohledu experimentování a hledání správného řešení, to nebude jako běžná skleněná instalace na jistotu, my budeme muset nové cesty hledat. Jsem strašně rád, že padlo rozhodnutí o jednání o partnerství Lasvitu, protože já sám jejich schopnostem osobně věřím a mám s nimi dobré zkušenosti. Také studio Škoda Auto s nimi dlouho spolupracuje a při všech projektech nás dokázali přesvědčit.

 

Jak se cítíte s vědomím, že vás tato věc učiní nesmrtelným? To je hrozně velká zodpovědnost.

Musím říct, že na začátku jsem si to neuvědomoval, říkal jsem si: mám už za sebou takový a takový projekt, tak teď jdu dělat varhany, skvělé, určitě chci. A když bylo pár dní před tiskovkou, kde jsme design představovali, a pak v čase večerního benefičního koncertu, který tomu předcházel, tak jsem to začal vnímat v plném rozsahu. Jdeme představit ne jen „nějaký design“, je to pro nejznámější českou katedrálu a všichni k ní mají nějaký vztah, všichni se k tomu budou chtít vyjádřit! Jdeme vytvořit varhany, které budou „ty varhany“, varhany asi nejsledovanější v České republice a navíc varhany, které tam dlouhou dobu vůbec nebyly a vytváří je tým vedený Slovákem, který není profesionální varhanář ani varhanářský designér, ale automobilový designér! Před tím, než jsme návrh ukázali, jsem si samozřejmě začal všechny tyto okolnosti uvědomovat. Taková zodpovědnost! Musím říct, že jsem z toho hůř spal. Když jsme ale design představili, byl strašně dobře přijatý a i z arcibiskupství mi potvrdili, že jde přitom o věci ostře sledované a že jakékoliv rozhodnutí udělají, následuje obrovská vlna kritiky. A právě tyto varhany měly jen pozitivní reakce, což mě velmi potěšilo. Věřím tomu, že jsou i díky tomu, že jsme k prostoru přistoupili s respektem, že se tam nesnažíme exhibovat a nesnažíme si tam nic dokazovat. K té nesmrtelnosti: nemám tendenci vytvořit umělecké dílo, které bude moje, s pokorou vnímám ten přesah, prostor a čas, v němž dílo zůstane. Věřím tomu, že tahle cesta, respekt, který jsme k místu měli, i minimalismus návrhu je to, co zafungovalo a to je asi ten důvod, že všechny reakce byly pozitivní. Vydechl jsem si, ale teď jde o to, abychom varhany dokázali realizovat.

 

Text: Lenka Lindaurová